Leden 2013

zapadající slunce a měsíc

31. ledna 2013 v 18:03 | K. |  Básně

ZAPADAJÍCÍ SLUNCE A MĚSÍC

Pro všechny lidi co jsou vyhaslé hvězdy bez záře. K.


Ze světla nezbylo nic
kolem jen tma a šero
chtěla jsem pořád víc
a ted je kolem mě jen hvězd desatero.

Noc jen ta odhalí jeho pravou tvář
a ta se dívá po okolí
někdy zesílí svou zář
ale časem povolí.

A ted už mi ani nebe nepřeje
ono stálo vždycky při mě
ani slunce mi ruce nehřeje
a já propadám věčné zimě.

KONEC




Vnitřní kruh- kapitola šestnáctá

27. ledna 2013 v 16:54 | m-ruselova |  Vnitřní kruh

VNITŘNÍ KRUH
kapitola šestnáctá- Molové a ztracená pravda

Tak a je tu dlaší kapitola, teď jsem se do toho nějak dala :D Protože vím, že jsem Vnitřní kruh dlouho zanedbávala. Tentokrát není úplně šíleně dlouhá, ale není to ani nějak extra kraťoučký ;) No, snad se vám bude tato kapitolka líbit, užijte si ji! vaše m-ruselova
P.S. do tohoto článku poprvé používám oddělovač od Dee* tímto jí velmi děkuju! Povedl se ti!! :D

Kdo Vnitřní kruh zatím nečetl, shrnu vám tu to:
Amber zjistila, že je vyvolená a dostala se do podzemního města Kernapolu, kde měl "základnu" celý vnitřní kruh, její idlo Cody byl též jedním z vyvolených a jejich vztah se postupně vyvinul do lásky, což velmi otravovalo třetí vyvolenou- "lehce" namyšlenou Em. Pak se však stalo něco neočekávaného, Em a později i Cody byli nalezeni mrtví a jakýsi "lovec duší" jim vždy zanechal vzkaz a jeden z vnitřního kruhu- Lou přišel spolu s ostatními na to, že Codymu i Em byly ukradnuty duše.. Později došel další vkaz, kde zloděj duší oznámil, že jeho další obětí bude Amber.
Nyní je Amber na útěku za záchronou svých přátel, svého vlastního života a možná i celého Kernapolu, který je dnem ode dne zranitelnější.
Mlžný opar, který se mi vytvořil okolo mozku pomalu odplul a já byla zpět v realitě s bolavou nohou a schovaná za keřem. Z domu se náhle ozval křik, bodyguard si už zjevně všimnul, že jsem pryč a spustil obrovský křik. Vylekala jsem se, pochopila jsem, že můj úkryt nakonec není až tak dobrý, jak jsem myslela a že až všichni pochopí, kudy jsem utekla, budou mě hledat v místech pod oknem a určitě mě tam najdou!
Musela jsem rychle něco dělat. Zvedla jsem se a i přes píchavou bolest v kotníku jsem kulhala po chodníku směrem k lesu, který se táhl po celých severních končinách Kernapolu. Vzpoměla jsem si, jak se nám Lou předešlého dne zmínil, že obyvatelná část Kernapolu je pouze ta jižní a na severu v lesích prý žijí různé zvláštní bytosti... na to jsem však nedbala, musela jsem se konečně pořádně schovat.
Po asi půl hodině bolestné chůze jsem konečně spatřila les. Byl vážně obrovský a velkolepě se přede mnou tyčil.
"No páni, tady mě rozhodně nenajdou," ušklíbla jsem se a jakmile jsem vešla do stínu stromů, zaplavila mě úvava. Padla jsem na mechový porost a složila hlavu do dlaní. Bylo mi mdlo, ale příjemně prázdno. Po chvíli jsem okamžitě usnula.
Tma se rozléhala všude okolo, měsíc se třpytil a kdesi v dálce zahoukala sova.


* * *

Když jsem otevřela oči, už jsem neležela na mechu. Okolo mě byla jen tíživá tma a když jsem se pokusila posadit, praštila jsem se čelem do něčeho nade mnou- byl to strop, jak jsem poznala velmi nízký strop.
"Aůů," zaúpěla jsem a padla opět na záda. Jak si mé oči pomalu přivykaly šeru, rozeznala jsem, že ležím na nějakém podivném lůžku v opravdu malinkém pokojíku. Zpoza dveří se náhle ozval rachot. Pevně jsem sevřela víčka. Co má tohle znamenat??
"Už je vzůru.." ozval se odvedle tichý hlásek.
"Ano, že jí to ale trvalo co?" odpověděl kdosi.
Ležela jsem bez pohnutí a ani se nehýbala. Pak zavrzaly dveře a škvírkou se do pokojíku vloudilo pár slunečních paprsků. Dvě postavy nakoukly dovnitř.
"Kdo jste?" vydechla jsem.
"Molové," odpověděl jeden. Když dveře otevřeli úplně, patřila jsem ty podivné bytosti. Vypadali jako skřítkové, ale místo normálního obličeje měli tvář kočky. Zbytek těla byl však lidský.
"Co jste zač? Co tu dělám?" zeptala jsem se ochoromeně.
"My jsme obyvatelé lesa. Je nutno říct, že ti dobří obyvatelé. A také jsme tě zachránili. Kdybys takhle zůstala ležet v lese nějaká příšera by si tě dala ke svačině," pronesl sarkasticky první, zatímco ten druhý udělal krok ke mě.
"Nevšímej si Owena, já jsem Berry, těší mě ," napřáhl ke mě Berry ruku.
"No.. mě taky," sehnula jsem se k němu z postele a potřásla mu jeho malou ručkou.
Pak jsem si uvědomila, proč jsem vlastně přišla a něco mě napadlo...
"Já, chtěla jsem se vás jen zeptat, jsem tu kvůli takzvanému zloději duší, nemohli byste mi pomoct zachránit mé přátele?"
Owen a Berry na sebe pohlédli.
"Víš, zloděj duší je vlastně temný mág, slyšeli jsme, že už nabyl více síly a vrací se, ale nevěřili jsme, že by po své porážce znovu zaůtočil.." zamumlal Owen a zavrtěl svou malou hlavičkou.
"Ale pomůžeme ti!" ignoroval jeho pesimismus Berry. "Nebude to lehké, ale myslím, že to zvládneme. Díky tajemství, které-se-neříká. Znáš ho ne? Ztracená pravda... Ta nám říká, že máme ještě naději na mágovu záchranu..."
"Co?" podivila jsem se, vůbec jsem netušila, o čem to mluví!
"Oni ti to neřekli?? Copak jsi nepodstoupila zasvěcení?" vyprskl Owen.
"Ne, kvůli těm "vraždám" to bylo odloženo, co je ta ztracená pravda?" zeptala jsem se zvědavě. Owen se začal smát a Berry si povzdechl. Připadala jsem si hloupě, i když jsem to prostě vědět nemohla, nikdo se mi o nějaké ztracené pravdě neobtěžoval cokoli říkat.
"No... jde o to, že kdysi, když byl Kernapol ještě středem světa a byli tu normální lidé," začal své vyprávění Berry a nevšímal si pochichtávajícího se Owena, "tak bylo město rozděleno na dvě základny. Jedna tady v lesích a druhá v té jak říkáte "obyvatelné části". Tehdy vládnul Arturovitch Muse druhý a jeho dynastie vládla vážně velmi krvavě.
Tehdy se zrodila myšlenka na povstání. Lidé si navzájem podráželi nohy a lhali si... ti vyvolení tehdy zalézali do podzemí a schovávali se. Lidská lačnost po boji ovládla Kernapol.
Tehdy se poprvé objevil Marcius, král druhého regionu (mimochodem byly tehdy přesně tři, ale to už novodobý Vnitřní kruh dávno zrušil). Jeho příchod do lesů ovlivnil dějiny. Byl králem regionu "obyvatelné části" a tím, že nabídl pomoc nám, vyvrženým, porušil zákon a sám se stal vyvrhelem.
Započala válka, nebylo to jednoduché a tak jsme se na pár dní stáhli. Marcius nás však pomalu, ale jistě vedl k vítězství. Chtěli jsme očistit jméno Vnitřního kruhu a nastolit opět pořádek, ale pak Marcius onemocněl vážnou nemocí a odebral se hluboko do lesů, aby tam přečkal svých zbývajících pár dnů.
Všichni truchlili, pak se však dostal k moci tvůj otec a vše od základu změnil. V Kernapolu byl opět klid a mír, vraždění zkončilo a Vnitřní kruh byl očištěn.
Tím to však nekončí," Berry si povzdechl, "jednoho srpnového dne se ve městě objevil muž s hrozivou tváří a jizvami. Byl to temný mág, ale my ho znali pod jiným jménem. Marcius.. přežil svou smrt, oddal se bohovi smrti a zařekl se, že Kernapol osvobodí, ale tím osvobozením mělo být spíše zničení. A dál už to nejspíš znáš..." Berry si oddechl, "Marcium se změnil, nenávist z něj udělala samo zlo, ale nikdo už nebere v úvahu, čím byl předtím. Jisté je ale jedno, to kradení duší má na svědomí jedině on, to on se vyzná v čárách. Je to jistě jeho práce. Brzy znovu udeří. Musíme ho zastavit. A nebo zachránit. Víš, někteří stále věří, že je v něm aspoň špetka dobra.. No a to je to tajemství-které-se-neříká, ztracená pravda, někteří věří, že díky znalosti těchto událostí budeme schopni Marciuse zastavit a zachránit jeho zbloudilou duši, která je plná nenávisti." Owen už se nesmál, vypadal, že je ponořený do vzpomínek a se skopenou hlavou vypadal, že se za chvíli rozbrečí. Na chvíli mi ho bylo líto, než zvedl hlavu a vyštěkl: "Co čumíš?!" a odešel.
"Nic si z toho nedělej, on na Marciusovi hodně visel, nechce si to připustit, ale teď jsou tu důležitější věci." Přikývla jsem.
"Já vím, jako třeba zachránit Codyho s Em, dávat si pozor na příšery, které tu udajně sežerou každého turistu, přemoct šíleně silného pomstychtivého Marciuse (přinejlepším ho i zachránit), utéct před Louem a ostatními z Vnitřního kruhi, kteří mě hledají, zachránit svět a nenechat se zabít! Žádný stres!"

Pokračování příště...

Pošpiněná věrnost- kapitola pátá

25. ledna 2013 v 18:38 | m-ruselova |  Pošpiněná věrnost

POŠPINĚNÁ VĚRNOST
kapitola pátá- máš na výběr, ale čas se krátí!

Tak a mám u další kapitolu, teď to nějak nestíhám přidávat rovnoměrně, no jo, mám v tom hokej :D, každopádně pátá kapitola už je tu! Je trochu delší, tak vám přeji pěkné počtení ;) vaše m-ruselova

Bella se vyhrabala z postele právě včas, aby slyšela, jak její matka zabouchla naštvaně dveře a její kroky zběsile klapaly po schodech. k jejímu pokoji.
"Bello, vztávej," zakřičela na ni přes dveře.
"Mami? Co se děje? Je víkend," nechápala Bella, vždyť přece nic neprovedla! "Pojď dál," spustila nakonec ruce frustrovaně podél těla a postavila se. Matka vešla do pokoje a její naštvaný výraz Bellu vyděsil.
"Co je?!" zeptala se nachápavě.
"Ale nic, jen ty sebestředná malá blbá holka kašleš na svého nejlepšího kamaráda!" Bella na ni vyvylila oči. Věděla, jak její matka Darena preferuje, ale co mělo znamenat tohle?!
"Co ty se mi do toho pleteš?! Nemůžu chcvíli myslet na sebe?" vykřikla. Věděla, že jde o to, jak je s Rodrickem a na Darena nemá tolik času... hned jí to bylo jasné.
"Ale Daren si to odpykává, pochopila bys to?"
"A co mu jako je?" pohrdavě pokrčila Bella rameny. V té chcvíli myslela jen na to, že chce aby byla s Rodrickem a matka i Daren jí dali pokoj. Měla Darena ráda, ale nebyla přece jeho chůva!
"Přišel domů zmlácenej a ty o tom ani nevíš! Zajímáš se jen o sebe!" vyštěkla na ni matka.
"Vypadni z mého pokoje, ty tvé kecy mě nezajímají," zakřičela Bella a vystrčila matku z pokoje ven.
Sice se jí zbavila, ale musela přemýšlet o tom, co jí řekla.. Vážně je na tom Daren špatně? Co se mu jenom mohlo stát? Vím, že jsem se k němu nechovala moc dobře, ale nejsem jeho chůvička, nemůžu u něj pořád být.. ale aspoň zavolat mu můžu. Tak do toho..
Bella si odhodila pramen vlasů z čela a statečně došla k telefonu.
"Tady Dare-"
"Darene!" přerušila ho Bella, "Co se ti stalo?"
"Nic," jeho hlas najednou zněl podivně chladně a cize.
"Ale Darene! Nechej toho, chováš se jako dítě, nehraj si se mnou a řekni mi, co se tedy stalo?"
"A co tě to tak najednou zajímá??"
"Ale Darene!" vydechla Bella, "nebuď paranoidní, teď jsi úplně jako má matka, pochop, že nejsem tvá chůva, musíš chvíli žít taky sám, beze mě, to je to tak strašný??"
"Ne," Darenův hlas už zněl normálněji, "omlouvám se."
"Tak co se stalo?" pokračovala Bella jemně.
"Ti kluci, Ken a Jimy... nejsem jim moc sympatickej."
"Ach Darene, to mě mrzí, my to s Rodrickem vyře.."
"Ty s ním chodíš?" vypálil na ni najednou Daren.
"Ne, zatím ne, proč se ptáš?" Bella byla z jeho náhlé otázky trochu překvapená, ale snažila se to skrýt.
"Jen tak, to neřeš, tak zatím," a položil to. Ach jo, jak je ten život zvláštní.. zanaříkala v duchu Bella.

* * *

Rodrick se usmíval od ucha k uchu, sešli se s Bellou v centru a ona byla taky ráda, že nebude trávit víkend zalezlá doma.
"Ahoj," pozdravila ho a on k ní na přivítanou šel s otevřenou náručí, aby ji mohl obejmout.


Rodrick vypadal dobře- opět a Bella se musela z pohledu na něj začervenat.
Pak si ale uvědomila, proč vlastně přišla.
"Rodricku, Daren má problémy," Rodrickova tvář strnula.
"Jaké?" zeptal se.
"Oni ho asi Ken a Jimy nemají moc v lásce a..."
"Chápu a neboj, promluvím si s nimi," usmál se Rodrick. Bella věděla, že se na něj mohla spolehnout.

Jak čas plynul, Rodrick a Bella k sobě měli den ode dne blíž, Ken a Jim se vzpamatovali a Darena už nechali na pokoji.
Jednoho pozdního odpoledne v parku se Rodrick a Bella procházeli trávou a něčemu se smáli.
"Jsi skvělá," usmál se Rodrick.
"Ty jsi skvělejší," zasmála se Bella a přitulila se k němu. Věděla už jistě, že ho miluje (a on ji nejspíš také), ale ani jeden z nich zatím neudělal ten zásadní krok...
"Mám tě rád.. a ... nechtěla bys.." Rodrick se zakoktal.
"Chtěla," ulehčila mu to Bella a usmála se.
Pak už následovalo to, o čem si Bella nechala už tolikrát zdát- polibek, na který tak dlouho čekala.


Zamilovaná dvojce si však nevšimla stínu za keřem. Byl to Daren.

* * *

Dalšího dne ve škole se Daren choval divně, ignoroval Bellu i její přátelské nabídky.
Belle to bylo divné a po škole na cestě domů ho dohnala.
"Co se děje?" zeptala se.
"Kde máš Rodricka?" ignoroval její otázku Daren.
"Má odpplední vyučování, ale stále jsi mi neodpověděl."
"Nic se neděje, ale viděl jsem vás dva včera..."
"Darene," přerušila ho Bella, "co ti na tom vadí, miluji ho. A on mě."
"Ale já jsem tvůj nejlepší přítel!" zvolala Daren.
"To jsi, ale copak nemohu mít kluka? Mám tě ráda, jsi jako můj bratr, ty mi to nepřeješ?" zeptala se Bella.
"Ne, že bych ti to npřál, ale prostě si musíš vybrat, nemůžeme být nejlepší přátele, když mezi námi bude on. Bello, copak jsi zapoměla, co jsme spolu prožili? Cheš to jen tak zahodit? Víš, prostě si vyber, teď a tady, protože ty máš na výběr, ale čas se krátí.. Buď já a nebo on."

Pokračování příště...

Vnitřní kruh- kapitola patnáctá

22. ledna 2013 v 18:48 | m-ruselova |  Vnitřní kruh

VNITŘNÍ KRUH
kapitola patnáctá- útěk

Tak a mám tu konečně další kapitolu! Tento příběh už moc dlouhý nebude a chci vám jen říct, že Vnitřní kruh se chýlí ke svému velkému konci :D. Plánuju napsat ještě tak asi čtyři a více kapitol, ještě přesně nevím, ale jsme za polovinou! :D vaše m-ruselova

Celá jsem ztuhla.
"Kdo jste?" můj hlas se třásl. Někdo je za okem a chce abych šla za ním ven, proboha...
"Tvůj vyvolený," ozval se opět hlas.
"Neznám vás vy úchláku! Nechejte mě už prosím být," zaprosila jsem tiše.
"Ale notal děvenko.. neměj ze mě strach," chvíli zněl ten hlas dokonce přívětivě, než opět zhrubnul: "Notak ty blbá holko vylez a neštvi mě!" přikyla jsem si obličej dlaněmi.
"Já se bojím... a nevíc vás ani neznám!" zvolala jsem.
"Znáš mě, budu tě pronásledovat celý život, dokud nezešílíš a nezhniješ.."
"Ne prosím!" vyjekla jsem a přikrčila se v posteli.
"Vylez, nebo budeš litovat."
"Ale... já mám strach," řekla jsem opět plačtivě.
"Neměj, aspoň pak budeš mít klid... jen ten svatý klid!" zděšeně jsem vyjekla a vyběhla z pokoje, divila jsem se, že mě to nenapadlo dřív, ale teď jsem prostě jen běžela, nevěděla jsem kam ale jedno jsem věděla, chtěla jsem utéct.

* * *

"Lou," vydechla jsem zadýchaně, když mi konečně otebvel dveře, ještě celý rozespalý a v noční košili. Opřela jsem se o něj a zhluboka oddechovala- pořád jsem nemohla popadnout dech.
"Co se děje?" zeptal se hned.
"No.. někdo byl v mém pokoji... teda pod oknem.. chtěl mě... já myslím, že mě někdo chce zabít!!" vysypala jsem ze sebe konečně.
"Jo to... já vím," zamumlal Lou a já na něj zůstala překvapeně civět.
"Co-cože?!" vykřikla jsem. "Vy VÍTE?! Ale jak?? Já vám to řekla až teď!!" Lou odvrátil pohled a já od něj o krok ucouvla. "Co mi tajíte??" zvolala jsem.
"Víš, u Codyho těla... byl nalezen další vzkaz," řekl Lou neochotně.
"A jak to, že o něm nic nevím?" zeptala jsem se.
"No, říkali jsme si, že by bylo lepší, abys o tom nevěděla.. ale bylo to naivní, radši by sis to měla přečíst, Tu máš," Lou vytáhl z šuplíku lístek a podal mi ho. Byla na něm jen čtyři slova:

Má další oběť: Amber.

Podívala jsem se na Loua, tohle nebyl vtip, to já jsem měla být další v pořadí.

* * *

Byla jsem v "domácím vězení". Prý to bylo pro mou ochranu, ale věděla jsem, že takhle jen ztrácím ten drahocený čas, díky kterému mohu ještě pomoct Codymu a Em.
Cítila jsem se jako ve vězení, věděla jsem, že bych tam měla zůstat, abych byla v bezpečí, ale něco ve mě mi říkalo, že by to vůči Codymu a Em prostě nebylo fér. Tak jsem se rozhodla pro útěk.
Pootevřela jsem dveře a spatřila jsem svalnatou postavu bodyguarda, takže tudy to rozhodně nemohlo jít...
Tak jsem se přesunula na druhou stranu pokoje a vykoukla z okna. Můj pokoj byl v prvním patře ale jak jsem pochpila, okno bylo má jediná úniková cesta.
Pomalu jsem přehoupla nohu přes parapet a přemýšlela jsem, jak dál.
Nakonec mi nezbylo nic jiného, než skočit. Rozplácla jsem se na zemi ale naštěstí jsem byla schopná odplazit se za keř, kde by mě někdo těžko hledal. Potřebovala jsem přece utéct a zachránit ty, na kterých mi záleželo..
Trochu mě bolel kotník, ale to jsem nehodlala moc řešit. Musela jsem přemýšlet, kam mám jít, co dělat... Nakonec jsem usoudila, že si na chvíli potřebuju odpočinout od myšlení a vyčistit si hlavu. Tak se má mysl začala brouzdat jiným směrem...
Vybavovala jsem si Codyho a to, jak krásně se ke mě choval, to, jak jsem ho milovala! Jak mi chybí... jak moc moc mi chybí!


A pak už jsem si byla rozhodně jistá třemi věcmi.
Zaprvé, Codyho miluji, ani sama nevím jak moc.
Zadruhé, zaslouží si dlouhý život plný krásných věcí.
Zatřetí, já ho zachráním, i kdyby mě to mělo stát můj vlastní život.

Pokračování příště...

Ztracení

20. ledna 2013 v 19:37 | K. |  Básně

Ztracení

Pro moji sestřičku M- i když je starší je podporou ne jen mě ale i svému okolí. K-ruselova

Jsme ztracené duše
co neznají okolí
doma nechme své kuše
jiné od srdce samo zabolí.

Jednou v pekle zhoříme
jako list papíru
ruce do ohně vnoříme,
a popálení budeme na míru.

směj se ale ne moc
protože slzy by se ti měly hrnout do očí,
bez tebe je sutná noc
svět s tebou sám zatočí.

Tvé dotyky jsou chladné
ale mě to nevadí
tvé myšlenky jsou vadné
ale každý jednou zavadí.

Přesto odcházím bez tebe s temnoty
at chci být s tebou sebe víc
ty nedělej drahoty
já budu křičet s plných plic.

KONEC






Dnešní den stojí za nic

20. ledna 2013 v 17:26 | m-ruselova |  Diary

BOJÍM SE O SVOU PRABABIČKU

Ach jo.. vážně teď se mi chce brečet ale ne kvuli knížce, to už mě celkem přešlo :-).
Jde o mou prababičku... má už devadesát let a dnes šla někam ven. Je už postarší, křehká ale stále je celkem ve formě. Teď se však o ni hrozně bojím. Má už křehké tělo a jak šla, uklouzla na náledí. Zlomila si nohu a museli ji odvést do nemocnice. Za chvíli ji budou operovat a mě se chce brečet. Tak moc bych chtěla být u ní! Vzít ji za ruku a říct: "Neboj babi, vše bude dobré!" a taky věřím, že bude, ale mám o ni vážně strach.
Moc bych chtěla aby se bývalo nic nestalo, aby tu byla teď se mnou, držela mě za ruku a smála se. Mám ji vážně ráda, je moc hodná a pořád neztratila smysl pro humor. Bojím se o ni, vážně moc a přemýšlím, proč se to ze všech těch lidí stalo zrovna jí!?
Ale vím jistě, že je silná, zvládne to a vše bude jako dřív. Bude tu s námi ještě hodně dlouho, já to vím.
Teď se za ni budu modlit, za mou milovanou, křehkou a vtipnou prababičku, kterou nadevše miluji. Snad se nám brzy uzdraví..

vaše m-ruselova

Delirium- já jsem prostě musela brečet

20. ledna 2013 v 10:09 | m-ruselova |  Diary

DELIRIUM

Víte, zrovna včera jsem dočetla Delirium od Lauren Oliver a první má reakce na konec prostě bylo, že jsem nemohla přestat brečet. Tan konec mě prostě hrozně zklamal a teď pochybuju, jestli si mám vůbec kupovat další díly, protože to bude hrozně deprimující. Už to nebude jako předtím. Já kvůli knize brečela zatím jen dvakrát ale tohle bylo horší než poprvé, protože dle anotace k dalšímu dílu (Pandemonium) to vypadá, že už to dobře nedopadne.

(Kdo Delirium zatím nečetl ale plánuje to, odsud již nepokračujte, budou tu mluvit o částích děje a kdo si knihu plánujete přečíst, nečtěteto!):
Já nevím, ale mě prostě bude v tom příběhu Alex hrozně chybět, bylo tak hrozně smutný, u tý poslední stránky jsem to prostě nemohla vydržet. Vím že je to vlastně jen fikce autorky, ale kdo knihu četl, tak to určitě chápe. Prostě se mě to hrozně dotklo. Bylo to tak krásný, jak se pro ni obětoval, ale taky smutný. Já ovšem přece jen do poslední stránky doufala, že spolu oba utečou! Opravdu mě to hodně zklamalo. Kniha byla sice dobrá, ale ten konec... já nevím, prostě to bylo šíleně smutný.

(OTUD UŽ KLIDNĚ ČTĚTE VŠICHNI):
Vím že je to divné brečet kvůli knize ale stále z toho mám smíšené pocity, tak nevím, jestli budu mít dnes vůbec chuť něco dělat :-/

JO A PROSÍM TY, KTEŘÍ DELIRIUM ČETLI, AŤ MI NAPÍŠOU JEJICH NÁZOR NA KONEC KNIHY A TI CO NEČETLI, PŘIPRAVTE SE, ŽE BUDETE OPRAVDU HODNĚ BREČET.

vaše m-ruselova

Zákopy

18. ledna 2013 v 15:01 | K. |  Smutné příběhy


ZÁKOPY
"Maminko!!"brečela jsem ale moje matka byla neoblomná.
"Musíš to vidět!!"rozkázala moje masochystycká matka a škodolibě se usmála.
"Je to krásná podívaná."vzdychla ale pak mě rychle vzala za ruku a táhla mě k východu.
"Pro tebe možná."řekla jsem si v duchu.
Moje matka byla vážená a tak mohla sledovat tuhle válku.
"Co je krásného na milionech umírajících?"zašeptala jsem.
"Ten boj o přežití!"vyhrkla matka a to mě umlčelo.Moje matka vždy milovala trápení jiných.
Přijely tam kde se to mělo konat,vojáci měly zbraně a kam jsem se podívala byly zákopy.


Matka si mnula ruce.¨
Vojáci se do sebe vmísily až jsem nevyděla nic, a tak jsem si vytáhla deník (vlastně to byly jen šedé desky do kterých se vkládaly listy).

Deník emy Wolff
Dnes mi bylo 18 let a matka mi řekla že se můžu jít podívat na válku.Vypadá tak štastně.........
já se radši nedívám . Se vší slušností,těžko by se mi zadržovaly slzy

* * *

Nemocnice , vojenská nemocnice...znechuceně jsem si odfrkla a pak jsem vyskočila a zadívala jsem se na ono lůžko z kterého jsem vyskočila bylo potřísněno krví.Po chvíly jsem si uvědomila že patří mě.. Zabolela mě hlava tak jsem si sedla na to lůžko.Matka ale nebyla vedle mě.
Vyrazila jsem ke dveřím i přes prudkou bolest.
Na chodbě jsem vrazila do lékaře a hned jsem mu vyklopila o co jde.
"Liliana Wolff?"řekl lékař a zadíval se do jakého si papíru.
"Je mi líto před pár minutami zemřela."oznámilmi lékař.
"Co ? Jak?"vykřikla jsem a v očích mě pálily slzy.
"Válka......byly ste sice v obrněném autě ale protivníci měly takn silnou bombu....",odmlčel se,
",spadla tvojí matce do klína."
"Nééééééé!!"zařvala jsem a klekla na kolena.
Možná se až do ted ozívá můj nářek v hlubinách vesmíru.

KONEC

Rozcestník

18. ledna 2013 v 14:13 | m-ruselova |  PŘÍBĚHY NA POKRAČOVÁNÍ

Rozcestník- příběhy na pokračování





Tento příběh je o Amber, která se zjistí, že je vyvolená a má se stát jednou z vnitřního kruhu. Její život se potom obrátí zcela vzhůru nohama a ona neví, jestli to zvládne.
Stav: rozepsáno




Tato povídka je o Belle a Darenovi, dvou nerozlučných kamarádech, kteří jsou rodiči nuceni se přestěhovat. To však radikálně ovlivní jejich přátelství a celou situaci to pěkně zamíchá. Bella se totiž zamiluje a na Darena už nebude mít tolik času... Uvědomí si nakonec, co je správné? Kamarád nebo láska? Jediná chyba jí může navždy změnit život.
Stav: Rozepsáno




Tento příběh je o Lauře, která je předurčena být vyvolenou. Což pro ni znamená: ztráty, rány na duši a nalezenou lásku.
Stav: Rozepsáno





25ti letýJohn Carter Walles je tajný agent v "důchodu", ale díky jeho bývalé práci má nyní mnoho nepřátel, kteří by nejradši viděla Johna mrtvého. Proto se také přestěhuje do zapadákova na pokraji divočiny, kde by ho nikdo nikdy nehledal, aby měl už od věčného pronásledování klid. Jednoho dne se však stane svědkem podivné události, malá dívka vyskočí z okna a než v jeho náručí zemře poví mu zvláštní věci. V Johnovi se opět probudí chuť po pátrání a pustí se do vyšetřování něčeho, co mu nejen změní celý život a vystaví ho smrtelnému nebezpečí, ale dostane ho to až napokraj konce.
Stav: POZASTAVENO

Pošpiněná věrnost- kapitola čtvrtá

17. ledna 2013 v 15:35 | m-ruselova |  Pošpiněná věrnost

POŠPINĚNÁ VĚRNOST
kapitola čtvrtá- že by láska?

Tuhle kapitolu věnuju všem, co mají rádi můj blog :-), popravdě mě nikdy nenapadlo, že sem bude někdo chodit a číst si to. Děkuju vám! :-) vaše m-ruselova

Bella seděla v křesle a uvažovala. Neměla bych Darekovi zavolat? Přece jen... je to můj kamarád...
Podrbala se na hlavě a uvažovala dál. Ale je to přece velkej kluk, den beze mě snad přežil... a nebo dělám chybu?? Není mu něco?
Bella nakonec zvedla svůj mobil a chtěla mu jít zavolat, když vtom jí začal mobil vibrovat a oznámil jí, že jí volá Rodrick.. okamžitě to vzala.
"Ano? Tady Bell.."
"Já vím, ahoj Bello, jen ti tak volám... no.." Rodrickův hlas se zarazil.
"Co?" zeptala se značně nervózní Bella.
"Ty... nechtěla bys jít dnes večer.. no já nevím... třeba na večeří?" Bella zalapala po dechu. Nezdá se mi to? Mělo tohle být vážně jemně neohrabané pozvání na rande?
"Neděláš si ze mě srandu?" zeptala se trochu rozhozená.
"Ne, vážně Bell, líbíš se mi." Pousmála se jeho ostýchavosti.
"Vážně?"
"Ano. Jsi okouzlující a uchvátila jsi mě na první pohled." Zasmála se a jemně zakývala hlavou.
"Ty vtipálku," škádlila ho.
"Hele Bell, to není sranda já... já..."
"Já co?" zasmála se ješte víc.
"Mám tě vážně rád," tím jí lehce vyrazil dech.
"Vážně?"
"Neptej se tak pořád!" zvolal Rodrick. Zřejmě z toho byl stejně rozrušený jako Bella.
"Omlouvám se, ale myslíš to vážně? To není jen vtip?"
"Ne," vydechl Rodrick.
"Tak... tak.. v tom případě.. tedy.." zakoktala se Bella a sama pro sebe si nadávala, jak je pitomá, musí na Rodricka udělat dojem! Aspoň, že neviděl, jak se červená..
"Nic neříkej," přerušil ji Rodrick a Bella úplně viděla, jak se pobaveně směje. "dnes večer, Moon restaurant, vyzvednu tě v sedm, začni se chystat mašličko," a zavěsil.
Bella si strhla mašli (která zjevně ve škole Rodricka dost zaujala) z hlavy, už jí to stejně začínalo být nepříjemné, ale každopádně NECHTĚLA, aby jí tak Rodrick říkal, i když to znělo hezky, to musela uznat.
Byla z toho všeho dost vykolejená. On mě pozval na rande? Proboha, co si obleču?
Po půl hodině zběsilého běhání po bytě se začalo Belle zdát, že to až takový trapas nakonec nebude.

* * *

"A ty tu žiješ odmalička?" zeptala se Bella. Seděla naproti Rodrickovi s talířem plným špaget a se zájmem si ho prohlížela. Usmíval se na ni a taky jedl ze svého špagetami naládovaného talíře.
"No, ne tak docela."
"Ne tak docela?" zopakovala Bell a upřela na něj své průzračné oči.
"No, přestěhovali jsme se sem, když jsem byl malý, ale de facto jsem se tu no.. nenarodil," Rodrick se pod upřeným Belliným pohledem ošil a vyloudil na tváři nervózní usměv.
"Nemusíš se mě bát, já tě neukousnu," zasmála se Bella sebevědomě, ale ve skotečnosti byla ještě víc vystresovaná a vyděšená, než Rodrick.
V průběhu večeře se ale oba uvolnili a strach z jejich prvního rande opadl, klábosili a smáli se, až nastal nejvyšší čas jít domů.
"Byl to úžasný večer," usmál se Rodrick, když vycházeli z restaurace.
"Taky si myslím," odvětila Bella a zalíbeně se na něj koukala. Pomalu jí začalo docházet, že už to není jen přátelství, ale že se do něj začíná zamilovávat- nemohla sice vědět, jestli to on cití stejně, ale svými city si byla stoprocentně jistá.
"Tak zítra ve škole?" řekla na rozloučenou, když se ocitli před jejím polorozbořeným domem.
"Ano, budu se těšit má malá kráná mašličko," usmál se Rodrick, jemně ji políbil na tvář a než se stačila vzpamatovat, byl pryč.

Celý večer ji ten polibek pronásledoval a ona nemohla zapomenout na ten elektrický výboj, který přitom projel celým jejím tělem- i když ji Rodrick políbil jen na tvář.
Přemýšlela o něm a vybavovala si jeho tvář, oči.. byla zamilovaná. Do svého Rodricka, který jí pomohl hned první den zapadnout do kolektivu. Do Rodricka, který ji pozval na večeří a byl tak.. tak milý. Prostě do NĚJ.


Její myšlenky se sice stáčely směrem Daren, ale vždy je zapudila. Byla si vědoma, že na něj kašle, ale copak si na chvíli nezasloužila být šťastná? Začalo to vypadat na krásnou budoucnost. Bella začínala být vážně konečně šťastná!
Že by to byla.. přece jen láska? přemýšlela a zvedlase na posteli. Na obličej se jí vloudil úsměv, který však vzápětí povadl. Láska možná ano, ale za jakou cenu?


Pokračování příště...

Město děsu- první kapitola- DÍVKA VE SNĚHU

16. ledna 2013 v 16:49 | m-ruselova |  Město děsu

MĚSTO DĚSU
první kapitola- dívka ve sněhu

Toto je jen taková menší upoutávka k tomuto příběhy. Zatím ale nevím, jestli v tom mám vůbec pokračovat, tak to sem dávám, abyste to posoudili. Děkuju vaše m-ruselova


Docela mladý muž se sklonil k balíčku na zemi a potěžkal ho. Byl pokrytý lehkým nánosem sněhu, jak ho tu nechal pošťák napospas, než si ho někdo všimne.
Muž popotáhl s cigarety, kterou držel mezi ukazováčkem a prostředníčkem a jemně zavrtěl hlavou.
"Tak to dorazilo," zamumlal a rozhlédl se po ulici. Nikdo ho nepozoroval, všechny dveře byly zavřené a rolety u oken zatáhnuté. Proto se sem- do toho zapadákova, taky nastěhoval, aby měl od všech zvědavých pohledů pokoj. Otočil se, balíček si schoval pod kabát a šel zpět ke svému domku- jestli se tomu tak dalo říkat. Jeho "dům" byl jakoby připláclý k zemi a jeho vzhled byl velmi zanedbaný, ale přesně tak to muži vyhovovalo.
Když kráčel po malém úzkém chodníčku ke dveřím, jeho pohled dopadl na vedlejší domek. Z okna se najednou vyklonila dívenka a vypadala podivně zelená. Muž se zastavil.
"Je ti něco maličká?" zavolal na ni a balíček obratně šoupl k rohožce, aby ho nebylo vidět. Teď měl prázdné ruce a mohl k té černovlasé dívence jít. "Holčičko, jsi v pořádku?" naléhal na ni. Dívka mlčela, vlasy jí zakrývaly malý kulatý obličejíček, ale muž ještě stačil zahlédnout její strnulý potemnělý výraz čiré agonie, jakoby jí do zápěstí bodaly miliony jehel. Pak skočila- z druhého patra, neměla šanci to přežít. Když její tělíčko dopadlo na zem a sníh se zbarvil rudě, muž zůstal jen překvapeně stát.

* * *

"... ta dívka zjevně měla psychickou vadu," oznamoval hlasatel v televizi.
"To určitě.." zamumlal muž. Moc dobře si pamatoval, co se dělo, když dívenka spadla a on se k ní rozběhl...
"Pane, odejděte," zasýpala jemným tichým hláskem, bylo vidět, že umírá, ale to si muž nechtěl připustit.
"Proč jsi to udělala děvče?" nedbal na její slova a zvedl ji v náručí. Chtěl ji odnést někam pryč, do bezpečí. Třeba k doktorovi...
"Pane, nemá to cenu, nechte mě tu v klidu zemřít," její hlas byl plný bolesti a tak ji poslechl.
"Dítě, co to má znamenat? Proč jsi to udělala?" zeptal se znovu, kleče nad jejím zkřiveným tělem.
"Já... svět je plný zla, víc než si myslíte. Věřte, že zlo je tu stále, já... vážně jsem musela, nedá se to vydržet.." dívka se zakuckala a položila muži ruku na tvář.
"Jak se jmenujete?" zeptala se.
"John," odpověděl jí on, plný nečekaných emocí.
"Johne, nezapomeňte na mě, já nejsem blázen, zlo je tu všude okolo, musíte je zachránit!"
"Koho?" zvolal John, ale bylo pozdě. Dívčina hlavička se zvrátila dozadu. Bylo po všem.


Tak co myslíte? Mám to psát dál??

Není růže bez trní- má historicky druhá zveřejněná báseň :-)

16. ledna 2013 v 15:29 | m-ruselova |  Básně

NENÍ RŮŽE BEZ TRNí

Tuto báseň věnuji všam těm, kteří si tohle čtou, já jsem v tomhle nová, moje sesta K. píše déle a líp, takže prosím o schovívavost :-) vaše m-ruselova

Žádná laska není bezchybná a to víme všichni, proto tahle básnička.

Temnota se plíží tmou,
pak zahlédnu ruku tvou.

Vím, jsi to ty.. ta vzpomínka,
když sedávali jsme u okýnka,
a tys mi říkal pěkné věci,
teď se však cítím jako v kleci.

Bez tebe mi bude líp,
promiň lásko, už musím jít.

Ty víš, že to vždy byla láska,
pak mezi nás ale zasáhla ta tvá "kráska".

Už nikdy nebudu tvá,
a zbude tu jen bolest má.

Básnička pro mou sestřičku

15. ledna 2013 v 15:00 | m-ruselova |  Básně
Ahoj,
tuto báseň bych chtěla věnovat své sestře K., která je úžasná a talentovaná :-) m-ruselova


POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ

Když slunce už nezáří,
tma pohlcuje tvou zem,
tak nemysli jen na stáří,
ale na to, kde teď jsem.

Vždy ráda jsem tě měla,
ale štěstí je dávno pryč,
vidět jsem tě jen jednou za měsíc směla
a dostávám od života nový klíč.

Teď už jdeme každý svou cestou do neznáma,
miluji tě však dál,
už budu pro tebe jen tvá stará známá,
ale stejně vím, že jsi mi za to vždycky stál.

Konec

Jen jsem chtěla poprosit...

13. ledna 2013 v 17:56 | m-ruselova |  Soutěže, ankety atd.
JEN JSEM CHTĚLA POPROSIT...

U Baru♥♫ zrovna probíhá první kolo SON a tak jsem vás jen chtěla poprosit, kdybyste pro mě hlasovali TADY, samozřejmě to není povinnost, nemusíte jestli nechcete, ale kdyby jo, byla bych moc ráda :-D, já jsem pod písničkou Leave Out All The Rest, mám ji moc ráda a tak jsem se tam takhle zapsala... kdo miluje Linkin Park jako já, určitě chápe :-). Díky moc vám všem kdo pro mě hlásnete :-). To je asi vše, vaše m-ruselova

P.S. tímto se omlouvám Jane, že stále nemůžu najít vhodný obrázek do její soutěže, ale už na tom pracuju! Tak ještě chvíli vydrž Jane :-D.

KONEC ANKETY O NEJ SB!!

13. ledna 2013 v 10:45 | m-ruselova |  Soutěže, ankety atd.
KONEC ANKETY O NEJ SB!!

Tak a rozhodla jsem se, už je tam podle mě dost hlasů (celkem 50) a je tu to dost dlouho, aby to bylo spravedlivé, takže tu mám vyhlášení výsledků.
Než vám to tu ale napíšu chci se omluvit svým SB, kteří nebyli v anketě, protože jsem si je přidala později, ta anketa už nešla upravit- bohužel. Tak jsem vám psala, že pro ně můžete psát komentáře. To ale nejsou vyrovnané šance, já vím, někdo si toho třeba nevšimnul, takže se těm, kteří se vlastně nemohli zúčastnit tímto MOC OMLOUVÁM!
Teď už ale k té lepší časti. Toto jsou výsledky:

(Výsledky hlasů z ankety:)

Bad Dreams:
12
Sara Lankasova- blog:5
Denca blog:3
Adela-my-style:3
Silver Shadows:3
Death Vampire:11
World of mystic:6
Yasemin Other Van de Notte:
7

(Výsledky hlasů z komentářů:)

Ornell*: 2 hlasy
Casion: 2 hlasy
Katharine: 1 hlas

Takže vítězem se stává BAD DREAMS s dvanácti body,
na paty jí s jedenácti hlasy šlape Death Vampire.

GRATULUJI JANE! A JESTLI CHCEŠ, VLOŽ SI NA BLOG TUTO IKONKU:


To je prozatím vše, loučí se vaše m-ruselova